XX. Dost pláče již i žalu,

Dost pláče již i žalu,

spi v chladném klínu země,

spi tiše, sladce, jemně,

jak v klínu matčině;

Tvé jméno v srdcí skálu

je, pokud žijem, vryto,

čím bylas nám, Bůh ví to

a srdce jedině!

Spi – život Tvůj byl krásný,

on unaveným skráním

byl sladkým požehnáním

a křídlem ku ráji.

Jak velká voda jasný,

jak list lilije ryzí

a plný vláhy, mízy

těm, kdo tu zoufají.

Spi na pobřeží moře,

spi v cizí země klínu,

v ten velký zástup stínů

splyň, k němuž všichni jdem

jak po neschůdné hoře;

však spíš přec pod hvězdami,

jichž svit nám sladký, známý;

je všady svatá zem.

Ta matka všech nás drahá

nad Věčna klímá strží,

své děti v klínu drží

je vinouc k srdci blíž;

co po nás teprv sahá

ta velká ruka stinná

a ona pohostinná

se otvírá – ty spíš.

V poslední pozdrav ještě

na poslední hrst země,

jež dolů klesá jemně,

můj sprchni tichý zpěv

jak růžných lístků deště;

jen sladké ciť z nich vání,

ať nikdo neví ani,

že prší na rakev.