XX. Epilog.

Ta láska k vlasti snadno chápe se,

když několika slovy zatřese,

jež po pár roků mají dobrý zvuk:

když – na příklad – vlasť v sloce představí

zhalenu ve plášť děsný, krvavý,

– effektní háv to staré romantiky –

a kolem hlavy s gloriolou muk...

Neb nesvornosti hydru prokleje

a živí staré, sešlé naděje

proroctvím levným v příští čas;

kol plno přátel vidí v táboře

a slunce slávy v našem obzoře,

jež naší dobré matce vlasti vsadí

diadem zářný místo trní zas...

I ona finta stará otřelá

vždy ještě dobrý effekt udělá

dít: zemřít chtěl bych jenom pro svou vlast! –

i hezké to – což zvykem moderním

je nyní – nabít ve sloku a rým

pár seriosních rad a pěkných plánů

a čtenáři je vážně na stůl klást...

To vše je zřejmé. Zda však pochopit

dovede jednou někdo onen cit,

jenž stokrát vysmán, schlazen, oklamán,

v tmách vidí ten náš obzor veškerý,

zří v příští časy okem nevěry

a trhá cetky, které národ baví,

a klade nůž do hnisajících ran?

Cit pochopit, jenž trysk’ jen v žluč a vztek,

žár pochopit, z nějž ani paprsek

nepadá v příští dráhu, boje, dny,

jen silná hrdosť, a ta vyrazí

jen hořkostí a všecko odhází,

co slabí nás a co je nehodno nás,

naděje, sny, roj přátel šalebný?

Buď zdráva, otčino! Vem poslední můj list

– ne jako omluvu, já před tebou jsem čist –

jak pozdrav prostinký, v nějž jsem zas sebe klad.

A moh’ jsem kratčej jej a lépe vyslovit,

po starém způsobu jak říkává náš lid:

Já na tě vzpomínám, mně po tobě se stýská

a mám tě z celé duše rád!