XX. Hejkal.

Šla lesem, plakala,

potkala Hejkala.

Šedivý Hejkal

kořínek žvejkal,

širá huba, kolohnát,

chtěl jí taky kousek dát

na trávníčku

za hubičku.

Prál, že ji potěší

jahůdkou v ořeší,

nechce-li, nedá,

a bude běda.

V důl ji srazí do zmoly,

tam už srdce nebolí

po zlém hochu

ani trochu.

„Ach, strejdo Hejkale,

řeči to nekalé!

Hejkalka máma

už je za náma.

Hejkalata za ní též,

honem, strejdo, odtud spěš

za nevěstou

jinou cestou.“

Hejkal se ulekl,

hejkl a utekl. –

Cestičkou spěší,

co pannu těší:

smědé líčko, hezký hoch,

ten panence vypomoh’

na stezníčku

za hubičku.