XX. Jako pod poduškou jaré dítě

Jako pod poduškou jaré dítě

oddychneš, zelený můj lese,

v sněhu bělostného teplém krytě

šepot tvůj se s jedle k jedli nese:

že jaro zlata vlákna už spřádá,

že kypří starý vřes,

a studánka že vláhu ptactvu střádá,

jež nedočkavě jara čeká kdes.

Čekám je také, věru,

denně je vyhlížím v šeru,

že přijde, jistě vím,

vždyť mečem slunečným

seklo mne v srdce v taji

a květy v něm vyrůstají.