XX. Jen mi řekni: přeješ-li si, půjdu dál,

Jen mi řekni: přeješ-li si, půjdu dál,

Tvoji cestu více nechci překročiti –

poutník, který v písku vlhkém stopy zanechal –

zmizím kdesi, tmou se nechám pohltiti.

Kdybys hledal mne pak, vichru: „kde jsem?“ ptal –

nepotkáš mne více, neuzříš mne v žití...

kdybys volal... echo se jen ozve skal,

a víc nikdo tady, kde jsem, nepoví Ti.

Přeješ-li si, půjdu. Netaž se mne: kam.

Sama nevím ani, neznám ještě cíle,

kde své smutky složím, touhy květy bílé.

Domova víc nemám. A jen hřbitov sám

uvítá mne vlídně, bránu otevře mi,

až práh přejdu – lehká budeš mi pak, zemi!