XX. Kdo žár ten slovem může vypraviti,

Kdo žár ten slovem může vypraviti,

Jenž mocnou silou v horoucnosti vzňaté

Rty prahnoucí jen ku tvým pevně spjaté

V rostoucím ohni k celování nítí?

V tom víru závratném mne probuditi

Nic nemůže z té vznícenosti svaté,

Anť na věčno v ret, v oko ve hvězdnaté

Bych v citu slastném přál se pohlubiti.

Ten oheň v retech z zřídla nebeského

Svůj původ žárný kdesi musil vzíti,

Neb povždy stejným plamenem on hoří!

A žárná letní noc plá z oka tvého,

Jež v hloubi srdce citův bouře nítí

Tonoucích věčně v přerozkoší moři.