XX. Naděj lidu.

Kde je tvá haluz, divuhodný ptáku,

ó naději ty lidu věčně živá?

Po mezi pasák tvoji notu zpívá,

ji plavec šeptá na své lodi vraku.

Zří nadšen tebou věštec do oblaků,

kde fatamorgana snů jeho splývá,

a v klasech bouří rozmlácených dívá

se rolník za tebou, třpyt slzy v zraku.

Ó veslo tonoucích, buď dále s námi!

Ó kotvo, zapusť v hruď nám všecky zuby!

Ó hvězdo jitřní, neustup leč zoři!

Jen tebe máme, bez tebe jsme sami

a zřítíme-li se přec do záhuby,

za námi teprv skaň a zhasni v moři!