XX Oh, vlasti má, Ty můj sne, a lásko má horoucí buď pozdravena

Oh, vlasti má, Ty můj sne, a lásko má horoucí buď pozdravena

za modravými vrchy věků, jež doutnají v budoucnu Země!

Vyhnanec planety lepší snad, v říze fijalové duše má sténá,

po Tobě, Vzdálená, touhou mrouc, pro niž není kojného mléka ve mně.

Jdu krajem žírným, – ale Smutek odvislosti pokryl ty pláně,

a pro plazivého psa pokory stále nejsou tu hluší;

jdu městem slavným, – ale rděly by se kolem ty stráně,

kdyby vyprávět mohly o orgiích kanibalských duší...

Však v hořkém tom očistci nadšen zřím v tajeplnou Tvou dál,

ač vím, že dřív nestihnu slunný svůj a bílý Ideál,

vůle Tajemného dokud mě nevrhne na jiných planet dráhy.

Však Ty, již spoutaní Anarchií zvou a vydědění Královstvím Božím,

Ty, hrůzo žoldáků, – já každé hnutí svalu a každý srdce tep na oltář Tobě složím...

Oh, k našim dětem aspoň, LÁSKO VŠECH, přijď, záhy!