XX. Přechod Rudým mořem.

Odpoledne bylo zvěstováno

Faraonu, králi, na jisto,

všechen národ Židovský že ráno

ze země už vyšel na čisto.

On i rádcové se zarmoutili

pro domnělou svoji slabotu:

„Ó, že jsme ty Židy propustili,

kdo nám bude konat robotu?“

Král se vzchopil s ozbrojeným vojem,

šest set dobrých vozů vystrojil,

aby Židy, byť i vzteklým bojem,

sobě opět k práci osvojil.

Zuřivostí roven zlému draku,

v čele vojska svého pospíchal;

Židy stopovali po jich šlaku,

tak že každý kvapem oddychal.

Zočili je nade mořem v stáních,

táhli stranou k Fihahirotu;

a tam spokojený ve svých přáních

jezdec čekal na svou pěchotu.

„Už nám otroci dál neutekou!“

Egypťané spolu šveholí;

„síly naše už je nazpět vlekou,

potom král už nijak nesvolí!“

Židé, ve svých stáncích pořád slastí

posud nepoznanou kojení,

rozmlouvali o své volné vlasti,

jak v ní budou všickni blaženi.

Tu však náhle zněly strážců hlasy:

„Král už blízko jest i jeho voj!“

Strachem vstávají všem vzhůru vlasy,

každý muž hned hledá ostrou zbroj.“

Veta bylo po veselé tváři

ve veškerém velkém táboru,

také zpěv se všude náhle maří,

ústa jak by měla závoru.

Jedni smutně k nebesům jen hledí,

hlasitě i tajně kvílíce,

jiní byli náhlým hněvem bledí,

hněv se složil zjevně na líce.

Radost z volnosti jim Bohem dané

jenom z venku jest jim vnucena;

nitro při tom bylo prázdné, plané,

tudíž síla ducha bezcenná.

Pro Boha a pro své právo jíti

odhodlaně, chrabře do boje –

kdo z nich k tomu schopnost v sobě cítí?

Milejší všem k hanbě pokoj je.

Jako vichor, v kraji když se zdvíhá,

silný vůkol tvoří hluk a chřest;

tak se u Hebrejů všechno míhá,

původ toho babský nevděk jest.

Se všech stran se hrnou k Mojžíšovi,

spurně křičí, lají, reptají:

„V Egyptě-li neměli jsme rovy?

Na poušti-li lépe chutnají?!“

„Z Egyptské proč lákal jsi nás země?

Často každý z nás tě žadonil:

nepřicházej nikdy více ke mně,

větší bych si bídy dohonil!“

„Egyptským jsme rádi sloužit chtěli,

ty’s pak vůli naši podlomil;

nyní však jsme pozdě srozuměli,

jak jsi ubohé nás ochromil.“

Mojžíšovi bylo jako střela

každé z těchto hrubých, blbých slov;

z nedůvěry v Boha strachem mřela,

zotročilá jejich duše znov.

„Nebojte se,“ mluvil k nim, „a stůjte!

Proč tak kvapně zase duch vám kles’?

V skutky Hospodina důvěřujte,

jež On konat bude pro vás dnes!“

„Vyvázneme z bídy beze boje,

bojovati bude Boží moc;

dnes zde vidí oko vaše voje,

ty však shltne příští tmavá noc!“

Rozešli se Židé zmalátnělí,

nepřestali zpupně reptati;

smutně vzdychal Mojžíš, vůdce bdělý:

„Musím já se Boha zeptati.“

Slyšel svatou Pána Boha vůli,

k lidu svému vesel pospíchal;

a hned kázal, by se k moři hnuli,

v němžto ranou vodu rozmíchal.

A hned voda stála na dvě strany,

u prostřed je cesta široká,

lid jde mořem, vůdcem vyzývaný,

aniž noha jeho omoká.

Všechen zástup, ba i jeho stáda,

vycházejí šťastno na břeh ven;

duše jejich byla tomu ráda,

Egypťan že divem ošizen.

Faraon, král, viděl bystrým okem

Židy chvátat mořem, prostým vod;

s veškerým svým vojskem téměř skokem

za nimi se hned dal na pochod.

Egypťané byli v prostřed moří,

a to mocí božskou splynulo;

divotvorná hůl zdi vodní boří,

všechno jejich vojsko zhynulo.

Udivení Židé dlouho stáli –

bázní Boží nikdo nedýše;

a pak hlasně všickni spolu chválí

Božskou moc a vůdce Mojžíše.

Mojžíš sám též, krásnou písní v stáně

velebit se Boha hlučně jal,

zpěvem převeliký zázrak Páně,

zachránění Židu, opěval.

Maria, též sestra Áronova,

kráčí s bubnem v čele zpěvných žen,

jeví cit, jejž v srdci zbožném chová:

„Hospodin náš Bůh buď veleben!“