XX. PŮLNOČNÍ.

Dóm kostnický je vyzdoben,

jak nikdy nebyl snad,

lid na půlnoční nádhernou

se sbíhá odevšad.

Sta kněží spěchá v chrámu loď,

jen jeden nesmí kněz,

by duší vděkem znícenou

vzlét’ zbožně do nebes.

Jen k vratům smí; jest pouty spiat

a po boku má stráž,

zrak k hvězdám hledí, chví se hlas:

„Ó pane, otče náš!

Mně bráněno v Tvou jíti síň,

nuž, zde mě slyšet rač,

nechť s kacíři mě zatratil

Tvé lásky prodavač.“

A na zeď chladnou tiskne leb,

v niž hárá krve svod –

v tom zazněl zvon, že započal

té chvíle boží hod.

Sty vonných světel rozjasněn

je chrámu hrdý týn,

trůn skvostný při oltáři jest

a nad ním baldachýn.

Pod řásným jeho prohybem

je perla krásných žen –

toť císařova vnadná druž

jak v podzim slunný den.

Kol trůnu dvořan uhoštěn

i panstva četný sbor

a lidstvu sotva stačí loď

a mnichům sotva chór. –

Na stupních celský s jablkem,

Sas s mečem opodál

a norimberský purkrabí

mu poblíž s žezlem stál.

Mši o půlnoční vánoční

sám papež slouží Jan

a proti trůnu nádherný

je stan mu zbudován.

Vše bílý hedbáv ven a ven

a zlato každý šev,

jen stupňů skvostný koberec

jak žhavá hoří krev.

Zpěv slavný zvučí... Před oltář

jde s Janem kněží shon

a s nimi v řadě poslední

král jako diakon.

Na hlavě císařský má skvost,

leč jinak kněžský šat,

vždy stupně, na něž papež stoup’,

jde v úctě zulíbat.

Leč vždy, když obrací se Jan,

zlá v očích plá mu zář;

vždyť vidí, že se usmívá

Jan v jeho paní tvář. –

Hrd Zikmund rozhlíží se kol

do všechněch dómu stran,

dnes bude zpívat, jako pěl

kdys v Římě Karloman. –

Sňal missál první kanovník,

jej druhý v ruce vzal,

a třetí listy obrátil

a čtvrtý ukázal.

I pozřel v knihu Zikmund král

a ruce vzhůru zved’,

chtěl zpívat, běda! vázne hlas –

i lekl se a zbled’.

„Čti,“ káže papež, „jak jsi chtěl,

čti z knihy svatých míst:

A vyšel od císaře hlas...“

leč král se chvěl jak list.

A znova papež rozkázal:

„Nuž čti!“ Král vzdech’ a pěl:

„I vyšel od císaře klam!...“

a v odvět smích mu zněl.

„Ne ne, ta slova jiná jsou!“

a znova čte jak zhlíd’:

„I vyšla od císaře lest...“

a v smích se dal zas lid.

Však nedbá smíchu Zikmund král

a nedbá smíchu Jan,

je přečteno a dočteno,

a stranou missál dán.

Dál obřad konán veškeren,

jak řádem zjednán byl:

meč říšský kladen na oltář,

by Jan ho posvětil.

I posvětil a vzhůru vznes’ –

však jaký strašný zjev,

hrot lesklý rudne pojednou

a s hrotu kane krev!

A zas dí k císařovi Jan:

„Zde vezmi říšský meč,

on světské moci symbolem

a svěcen v každou seč!“

„Ne, ne!“ křik Zikmund, „viz ten hrot!...“

„Což na tom, jenom beř,

všem, kdo by stíhat chtěli nás,

na zpupné lebky měř!“

A Zikmund do ruky vzal meč

a nad hlavou jím máv’:

„Zdráv papež Jan!“ a papež zas:

„I ty buď, králi, zdráv!

Haj církve – mne však především –

kahanu smrtí plať,

nechť zhyne vše, jen ty a já

když budem panovať!“

A zase kolem smích a hluk

všem zbožným na výděs:

„To že je císař s papežem?

Pryč, pryč; to s katem běs!

Což není, kdo by zbavil nás

těch hrozných přátel dvou,

již místo v nebe do pekel

svět k hrůze zavlekou?“

V tom vchází kněz, jenž venku stál;

i ztichl varhan tón

a jásal lid: „Pán slyšel nás,

to mistr náš, to on!“

A hle! Hus kráčí lidstvem vpřed,

kde kadidla je mrak,

hlas bolestí je rozechvěn,

leč hněvem hoří zrak.

„Pryč!“ volá na papeže, „pryč,

lid k modlitbě kde klek’!

Pryč!“ ke králi dí, „či zde trh

a hampeis nevěstek?

Snad vámi spoután řetězem

jsem proto venku stál,

bych nezřel, co chce vykonat

běs papež a běs král?

Pryč!...“ „Nepůjdem!“ děl Jan, leč král

meč v obě ruce vzal

a vzteklým skokem dolů sběh’

a zlícen v mistra ťal.

Hus kles’, leč sotva dopadem

se dlažby dotkla leb,

muž mračný z půdy vyskočil

a v rukou svíral cep.

A na Zikmunda útočil, –

král v ráz ho rozpoltil;

leč z každé půle tu i tam –

div! – nový cepař byl.

Král znova seče do obou

jat strachem, zlostí zpit,

leč čím víc poltí jich, tím víc

se množí s cepy lid.

Čím víc je králem poltěných,

tím cepníků víc v ráz,

jak v rozbouřeném moři vln,

jimž hříčkou skalná hráz.

A jest jich stále víc a víc

jak pohněvaných včel,

a z jejich očí srší blesk

a mračna jdou z jich čel.

I chábne, slábne s mečem král:

„Ký ďábel vás sem snes’?“

„Ne ďábel, věz, leč vzdor a hněv;

jen Husa mstíme, věz!

S tvým mečem zdárně napořád

cep dovede se bít...“

„Já srubám všecky!“ křičí král

a znova v lid chce bít.

„Hej, pomozte, vy věrní vzad!...“

Kdo za králem však stál?

Prch’ vyděšený diakon

i kněz i kardinál.

Prch komorník i koněvod

i sluha z chrámu prch,

a mnichům režné cingulum

lid kolem krku zdrh.

Tu pohozen je pluviál,

tam ornát, kalich, kříž;

kdo z kněží, z panstva v chrámě zbyl,

je cepem ztepán již. –

Vždy Husitů je víc a víc,

v jich středu král jak kat,

však v jeho plece, v jeho hruď

cep buší odevšad.

Pad’, svíjí se a vzpírá se,

leč vstát mu nedá hnát

a proudem krve rudých vln

kryt všechen majestát.

Skvost koruny je roztříštěn,

ran množstvím kryta leb;

půl diakona, cáře půl

sbil okovaný cep. –

„Ó pomozte mi!“ sténá král

a zohavená tvář

u víru boje divokém

zpět hledí na oltář

„Zbav, Jene, zbav mě příšer těch,

loď chrámu plna jich,

či zavřen v ní mám odplavat

na krve peřejích?

Kde jsi, kde jsi?“ „Aj, dobře skryt,“

dí Jan, „jen pohleď sem,

kde v krvi tone plná loď,

jsem posud pirátem!“

Král hlavu zved a vyděšen

zřel trůn svůj a svůj stan,

v něm ženu jeho s úsměvem

kol pasu béře Jan.

A přivíjí si k ňadrům blíž

květ bujných paní vnad

a líbá v ohnivou ji tvář,

jak Evu líbal had.

„Ó smilníku,“ křik král, „i zde

tě podjal pekla žár?

což nejsi k hříchu sešlý juž

a vysílen a stár?

Spěš, nevděčný, spěš na pomoc,

než zhynu utepán...!“

„Kdo prchl, vyhrál, já jsem zdráv,

mě chrání mocný pán.“

Když Zikmund znova hlavu zved’,

křik’, hrůzou jat; bylť zřel,

jak nad trůnem sám satanáš

noc křídel rozestřel.

A volal satan: „Jan je skryt,

dnes pro tebe jsem šel,

pak přijde on!...“ A ďáblův zrak

sty jisker zasršel.

„Jej chráním ještě, tys už můj!“

křik, rudě vzplál a zhas...

trůn sesul se a s trůnem chrám –

král Zikmund procit zas.

Vzdech’, na lékaře zavolal:

„Zde – utři mi tu krev!“

„To není krev, jen horký pot...!“

„Tož v neduhu mi lev!

Leč pod tou záclonou co jest?“

„Nic, prázdno, viz a suď!“

„Tak!... Divno!...“ Ztich’ a sfinga snův

zas spár mu vryla v hruď. –