XX. Sever mne poutal,

Sever mne poutal,

vad jsem po jihu touhy plný,

okřát jsem toužil

z mohutné slunce vlny,

marně!

Přišel jsem zase,

jaro se rozlilo všude,

do nebe tyčily k slunci

tulipány kalichy rudé, k světlu.

Bylo v nich zlato i vůně,

k prvnímu hlavu jsem sklonil,

ke rtům jej naklonil hbitě,

a jak žíznivý z křišťálné tůně

do dna z něho jsem vypil –

Slunce, Život!