XX. Sílu, Pane, sílu těm, kdo vedou

Sílu, Pane, sílu těm, kdo vedou

lid svou pouští, nekonečnou dálí,

aby pod svou i pod jeho bědou

v beznaději chabě neklesali!

Když ten každý výkřik darmo vyzní

a se smráká kolem jen a šeří,

když lid volá v únavě a žízni,

pochybovat počnou ti, kdo věří.

Na pěvce za rokot struny hravý

fičeti když počne zloby kámen,

když svým věštcům dřevo kříže staví,

k hranici je vleče v muky plamen.

Sílu, Pane, aby nezlekáni

stáli hrdě nad vřavou a zmatky,

němým klidem odráželi lání,

až v břeh couvnou vzduté vlny zpátky.

Aby v smíchu kruté beznaděje

vlastnímu se nerouhali dílu,

sami v hněvu, který rukou chvěje,

nekáceli v prach je, v bláto jílu.

A když přec je skácejí jich blesky,

co dřív kámen, aby zvedli z kovu,

jak když Mojžíš roztřísknuv své desky,

šel a počal jiné tesat znovu.