XX. Šumí voda, šumí lesy, oudolí;

Šumí voda, šumí lesy, oudolí;

Když to slyším, jak mě srdce zabolí!

Tu si vždycky na ty doby vzpomínám,

Když se smálo klamné lásky štěstí nám.

Ach! ta růže milá, ta juž opadla –

Milé láska věrná ke mně uvadla.

Když tu růži na památku dávala,

Takto mluvíc vřele v ústa líbala:

„Můj milý, dokuď ta růže bude kvěsť,

Moje srdce tobě v lásce věrno jest.

Kdyby růže svadla náhle za léta,

Moje láska věrná k tobě odkvétá.

Neuvadne růže, ani nezhyne,

I když mnohé léto horké uplyne!“

Ach! ta růže milá svadla za léta,

A mně na světě vše štěstí odkvětá.

Sviť, měsíčku milý, sviť mi na cestu,

Na vojně si budu hledať nevěstu,

Jinou milou hledať v dalném oudolí,

Kde víc srdce nikdy, nikdy nebolí.