XX. TOUHA PO MÍRU.

Však musí něco být jak vážka nad vodami

v poledne ve slunci, nehybná, lesklá, celá,

jakoby zbavena zlé tíže svého těla.

I nezná úzkostí ni závrati, jež zmámí.

Ať moře vzbouřeno, ať plije svojí pěnou;

nechť rozšklebena zem, nechť větry skučí v hvozdech;

byť člověk poslední vzdal poslední svůj povzdech –

jí v rovnovážnost vše jen vplyne nezměněnou.

A já jsem pokoušel hru běsnou vodopádu:

tu štěstí přálo mi – a nezraněn jsem prolét’.

A ještě orosen, již znovu pátral pohled

po vřavách, jež měl rád, po skvostném nesouladu.

Nad stromy lesními jsem v bouři nízko letěl:

tu štěstí přálo mi – nezranil les mé hrudi.

Vykonav marnost svou, můj nepokoj se budí

k marnostem novým, jat blýskáním chladných světel.

Já slovo řekl – skutek následoval záhy.

A jsou jich tisíce a v pravdě činu není,

neb ten je souladný a v něm je rozluštění.

Však ve mně zmatek je, vymčený z rovnováhy.

Leč musí něco být jak vážka nad vodami

v zářivém poklidu kdes nad studánkou lesní.

I v tichých poledních i v kaskádách, jež běsní,

i v činech souladných i ve zmatcích, jež mámí.

Můj zrak je bez slzí, když po tom marně nyje

v neskladných výpravách, k posměchu hadím duším.

Jest – já však nevnímám té rajské harmonie,

jež možná ve mně je, který ji věčně ruším.