XX. Včera ty stromy tak vážny,

Včera ty stromy tak vážny,

a přes noc v bílém, žluťounkém šatě,

táhnou se jako ta mlha,

po stráni vzdušné, v stříbře a zlatě.

Táhnou se u velké slávě,

a jakby prstem blíže mne zvaly:

„Zrodilo nám se tu dítek

na velkou radost za drobné žaly.“

Jdu tam a blíže se dívám –

radostí plno na každé sněti,

a co já dosud měl květem,

větvička každá tolik má dětí.

Dětičky drobounké, sladké,

matička větev v loktech je houpá,

včelky jim bzučejí písně,

rosa je meje, deštíček koupá.