XX. Však znám ten lid, jenž nožem hnusné pitvy

Však znám ten lid, jenž nožem hnusné pitvy

si chleb a slávu potem dobývá,

snad zpěv můj klada na své nuzné váhy,

juž znak mu soudu svého v čelo vyrývá.

On z pýlu motýlův si vápno pálí,

kdy trámů třeba, les si cizí skotí,

kdy písek váží, jasný pramen kalí,

kdy kámen láme, sousedův dům shrotí.