XX. VYSLECHY.

Blízko matičky kamenné Moskvy

Zelený se pyšní pahoreček,

Na tom na pahorku stavení stojí,

Stojí staveníčko nevysoké,

O dvou sloupech z dubu tesaných,

A na sloupech klenový trámec,

Na něm visí petlice hedbávná;

Petlicí ostrý vítr pohybuje,

A pusté staveníčko prohvizduje,*)

Hvízdá on vítr na dobrého mládce,

Hvízdá na bujnou jeho hlavičku.

Což ve Kremli ve slavném hradu

Sedí Car hrozný na strašném soudu,

A před ním stojí v těžkých okovech

Dobrý mládenec, otecký syn. –

„Ty pověz mi jinochu, lesní synku,

Z kteréhos rozen města nešťastného,

Čího jsi otce, a čí máteře,

Čemu jsi v lesích loupež tropil,

A kdo jsou tvoji společníci? –“

„Povím ti, má naděje, velký Care!

Povím já tobě věrnou pravdu,

Já mládec rozen z Novahradu,

V žalosti prošel věk dětinský,

V trápení hrozném léta mladá;

Čiliž v lidech lidí nebylo,

Od domu k domu, z města do města

Že jsou mě jinocha odháněli?

Nebylo matky, otce, ni bratrů,

Ani na světě příbuzného;

Byla jediná stará teta,

A stará teta, chudá vdova,

Chudá byla vdovička-doubravička.

Ta mne přijala k sobě mládce,

Chudým mne jídlem opatrujíc,

Chatrným šatem odívajíc,

Ale velké síly doubrava udělujíc.

Stromy jsem shýbal k syré zemi,

Vlky trhával ve dvě půle,

I tato pouta z ocele dobré

Já sílou ve dvé roztrhuji;

Leč bídu nebylo přelomiti.“

I podivil se divu Car hrozný,

Všickni bojaré polekali se,

A dobrý mládec mluvil dále:

„Ach, bídu nebylo přelomiti!

Já vozy v doubravě zastupoval,

Já bohaté kupce zaskakoval,

Bral zlato, stříbro, všecko zboží,

A živé jsem hlavy nikomu nebral.

Ty rozsuď, má naděje, velký Care,

A ne po hněvu, – po milosti;

Miloť dobrému Caru, slunci jasnému

I chudoby temný život osvěcovati.“

Jak se zamyslil pravoslavný Car,

Nad slovy smělými a pravdivými,

A zamysliv se mládci milost dal,

Slovem carským na vůli propustil.

I sloužil on Caru dobrý mládec

Pravdou i věrou i velkou sílou;

I stal se udatným Jezaulem,*)

A brzo slavným Atamanem,

Byl mládec Nikita Ivanovič.