XX. ZAS JEDEN ZÁBLESK...

To bylo v kruhu známých dam,

mé modré oči byly tam

a – štěstí přímo dojemné –:

má milá na mě pomnila,

má milá o mně mluvila,

má milá litovala mne!

Jsem prý už sopka vyhaslá:

mé oko chabým leskem plá,

znak prý to nočních probdění,

žár lící mých též odekvet,

můj obličej prý žlut a hněd,

jak uschlý lístek v jeseni,

má chůze je prý závratná,

má hlava těžká, malátná

se kloní k hrudi ospale,

tak zřela prý mě chodníkem

se plížit s shaslým doutníkem

a zívati prý nedbale,

a jestli někdy na tváři

mi slabý úsměv zazáří,

je prý to úsměv nezdravý,

jímž bídný hráč svět klamat chce,

když prohrál všechno jmění své

a chystá kulku do hlavy.

Je škoda prý mých mladých let,

já míval časem cit a vzlet

a pro vše dobré žáru dost,

snad vášeň prý mě zničila,

a dobrý mrav můj zabila,

jak zdá se, špatná společnost. – –

Pánbůh ti, dítě, požehnej,

věk dlouhý, zdraví tobě dej

za tyto pravdy zoufalé:

jsemť věru nyní jaksi chor,

též cítím, že můj vyhas zor,

a s žitím že to na mále!

I doutník hasne, aniž vím,

a snad též krokem nedbalým

se plížím časem ulicí –

však, doufám, že můj sešlý zjev

nebouří klidnou tvoji krev

a v noci spánek sílící!

Byl jednou jeden měkký vrah:

v tmě skolil kohos ranou v prach,

sled jeho zahalila noc;

za rána sběh se lidí tlum,

zrak zdvihli hrůzou k nebesům

a zavolali o pomoc.

A přiběh i ten měkký vrah

a zaslzel a vzdychl: ach! – –

že mrtvého prý kdysi znal,

byl hodný prý to jarý hoch,

kdo prý jen na něj vésti moh

tu ránu strašnou – – – a tak dál...