XX.

Skončme raděj. Snad mne pochopíte.

Z přemítání zlého návyku

zmnožil řad jsem neurastheniků.

Vím teď zkrátka, že je možno složit

touhy před děsem, jenž, jednou prožit,

dovede nás o vše oloupit,

káže svléci se – a odstoupit.

Byly chvíle, kdy jsem s trapným chvěním

klad své ruce k něžným rozuzlením –

cosi dělo mi: Tam zpět se ohlédni –

a já nerozepjal stužku poslední.

Mládí schopnost touhy, činu jen.

Čin můj byl již v touze otráven.

Ovšem... děl jsem... uzdraviti možno –

ano jisto je... Já v čistý zrak

pohledem svým, který tolik viděl,

silou muže nezřím. Naopak.

Cítím slabým se – Snad později

život vrátí vše. I naději...“