XXI. Ano, pane Mílo, vatra vzplane tajemněji –

Ano, pane Mílo, vatra vzplane tajemněji –

cítívám tak jasně za těch chvil,

když ke mně z temna světlé zkazky spějí,

můj verš že jakés srdce oteplil.

A hledím kolem sebe. Země moje dřímá,

a prolitá krev tlí v ní posvátná,

ta krev, jež zbavila se prohnilosti Říma.

Zem ladem leží, plodná, památná.

Tu, onde brázdy kouří, dálkou rozděleny,

tu, onde strom, – má hlavu rozkvetlou.

Tu, onde dům už zdvihá bezpečné své stěny.

Toť stopy těch, jichž duch jak blesk se mihl tmou,

a brázdu vyryl širokou a černou do úhoru,

a rozkvět jako štěp a vydal ovoce,

a stavěl pevný dům. Těch svatých v sboru

tak jednou stát – jak dojímá to zbožně, hluboce!

Být písní smutným duším, vodou příštím žízním,

být květem, nad nímž dětská radost zazvoní jak rým,

a z vlastní brázdy vymetat v klas ku zítřejším sklizním,

a vznést se ke rtům sterým chlebem výživným – –

A třeba nic víc, Mílo, nevykonat, než svou slabou dlaní

rvát z pusté půdy zlobné bodláčí,

a nedbat toho, že se do krvava zraní,

neplodný úhor radostnou svou krví namáčí.

A práci svoji průkopnickou konat do poslední chvíle,

jen ptákům naslouchat, když rozsévají tony z oblak v svět,

a jenom, když se trochu oddechnout chce síle,

svou vlastní písní pod oblohu zaletět!