XXI. BALLADA O HLADOVÉM KRITIKOVI.

Vzduch tmí se – kolem lítá peří,

co děje se? Sup lačný slít’

na básníka, byl po večeři,

najed’ se, jak chtěl apetit,

šel při měsíčku právě snít.

Do Pegasových sahal hřiv,

v tom dravec do spáru jej chyt’ –

Jeť chudák kritik z toho živ.

Hrom z čista jasna neudeří,

kde ostrá věž ční, domu štít,

jak přepadl jej v noční šeři,

jej začal škubat, rvát a mlít.

Ten lotr nemá rozum, cit,

na sta holomků kata kýv’;

však snad to také musí být –

Jeť chudák kritik z toho živ.

Proč s květy mluví, světy měří,

má jak pan kritik v prachu žít,

má podkuřovat podlé zběři,

ne z kvítí, z věchtů věnce vít,

má štěkat s psy a s vlky výt...

Má strhat mozek, pásma čiv,

má luze k reji v bubny bít –

Jeť chudák kritik z toho živ.

Pan kritik chce jen, co chce lid,

je hlas i duše rodných niv,

když básník nechce, bude bit –

Jeť chudák kritik z toho živ.