XXI. CLAUDIA PROCULA. (I.)

Jak s větví svadlé listí padá valem,

tak stíny hrnuly se v Jerusalem;

šer letní noci nad městem vlád’ všady:

nad věžmi, hroby, vinicemi, sady,

nad cestami u starých cisteren.

Na hradbách mdlé jen kroky stráží zněly,

s hvězd očí padal tiše sen a sen.

Kidróna vlny jen ospale spěly

řečištěm kamenitým. V stromech tměly

se pouze strážců vinic postavy.

Noc všady, ticho a šer mlhavý.