XXI. CLAUDIA PROCULA. (II.)

Ve oliv stínu seděl mužů tlum,

skráň v spánku nachyluje ku kmenům.

Zlá ospalost již spjala jejich víčka.

Sen jistě sladký v loktech svých je hýčká.

Dost zkusili dnes pochodu a vedra,

dnes víc než jindy ruka Mistrova

na zázraky a divy byla štědrá

a sotva vplála zora nachová

až v chvíli tuto, kdy noc v svět se chýlí,

s ním kráčeli a po boku mu byli,

ať na hoře již mluvil k četným davům,

ať na jezeře proudu divým splavům

rozkázal utichnouti mocným kynem,

by po nich mohl světlým kráčet stínem,

ať v posled ještě dětskou druži vítal

a v úsměv vlídný sladkou moudrost vplítal.