XXI. CLAUDIA PROCULA. (III.)

Dál na kameni Šimon Petr seděl,

sám nespal, hlídal Mistra svého klid.

Toť chvíle jediná, on dobře věděl,

kdy člověka Syn, jenž měl spasit lid,

můž’ se svým tajně hovořiti duchem.

Ruch každý lovil Petr lačným uchem.

Před krátkou chvílí zadumán a něm

od Pána navracel se Nikodem,

tvář jeho byla jak otázka živá,

k níž všady darmo hledal odpověď:

Kde pravdy odvěké se pramen skrývá

a čím je člověk v pochyb, v bludů změť?

Šel zamyšlen, zda tak, jak přál si zvědět,

to zvěděl vše? Jak v tvář mu mohl hledět,

byl klidný – nu, má Mistr pokoj teď.