XXI. CLAUDIA PROCULA. (IV.)

Šum kroků. Petr hlavu prudce zved’.

Jak bílý zjev před sebou ženu zhled’,

ta byla velká, krásná, zřel, co slabý

mu dovoloval odlesk tichých hvězd.

– Chci k tvému Mistru! – Nelze, ženo, rabbi

dlí na modlitbách, jak jej vytrhovat?

Co na něm chceš, co chceš mu vypravovat?

– Já důležitou nesu jemu zvěst

a musím k němu. – Nevěřím ti, ženo,

tož aspoň rci mi stav svůj a své jméno!

– To nemohu! – Pak nesmíš jíti dál!

– Já trpím, a to Mistru tvému stačí,

on nikdy ještě neodolal pláči...

Leč tvrdošíjně Petr odpíral:

– Ne, nesmím, spát chce, neb jest znaven příliš.

– Ó pusť mne přece! Zašuměl keř zkvětlý

a v jeho haluzích stín stanul světlý

a tichý hlas zněl: – Pojď sem, ty, jež kvílíš!

já z daleka již tichý pláč tvůj slyšel,

a zklamán nebude, kdo ke mně přišel! –