XXI. CLAUDIA PROCULA. (IX.)

Tu jednou ve snu divné věci zřela.

Jí zdálo se, že v lidstva tísni hlasné

k paláci chotě za jinými spěla,

i vešla dovnitř, trne jen a žasne.

Neznámé tváře všady dokola,

zrak, v kterém škleb a záští plápolá,

hluk, jako povyk zbouřeného moře.

Šla chodbami a náhle stála v dvoře,

zde viděla dav státi žoldáků

i prodrala se... Hrůzo! Polo svlečen

muž s krví v tváři, slzou ve zraku

byl k sloupu na provazech divě vlečen,

teď přivázán a hned již bičován.

V tom zvedl hlavu v hustém dešti ran,

jej poznala, toť On, jenž tolik těchy

jí v pustý život sladkým slovem vlil,

jenž jako kouzlem ztišil její vzdechy!

Teď drzý barbar v milou tvář mu plil,

teď důtek šleh mu zakrvavěl čelo....

I vzkřikla divě, v srdci velkou tíž...

Zda ještě v snu či v skutečnosti již:

„Ó ukřižuj ho!“ chodbami k ní znělo,

to v bolesti své ani nevěděla,

jen zaštkala, jak osyka se chvěla.