XXI. CLAUDIA PROCULA. (V.)

Dál na ústraní, na úpatí hory,

pod střechou hustolisté sykomory

Syn člověka sed’ s touto ženou cizí,

jež s bázní jen se dotkla jeho řízy,

k svým ústům nesouc její prašný lem.

On s vážnou tváří seděl tich a něm

a ona mluvila. Ó zpověď dlouhá

to byla, láska zhrzená a touha

po dobru, něze, odpuštění, smíru.

Ta žena hledala zde v sebe víru

a povznesení. Všecko jemu řekla

a nevěděla ani, že již klekla

a líbala mu kolena i ruce.

Tak byla v svojí ponořena muce

čtouc smutné kapitoly duše svojí,

v jichž stránky posud nikdo nenahled’,

ty záchvěvy, jichž nejdřív duch se bojí,

než klesá v tůň jich nekonečných běd,

to šílenství, jež uhnízdí se v mozku,

když pozná duše, že je konec všemu,

když hledí v život další jako v trosku

a neví, ulevit jak bolu svému.