XXI. CLAUDIA PROCULA. (VI.)

On poslouchal a netázal se „kdo jsi?“

Jen slyšel její pláč, v němž lkalo cosi

tak dojemně, tak silně, naléhavě.

I naklonil se jemně k její hlavě,

na horké skráně ruku svou jí klad’

a stále mlčel, cítila však ona,

jak z ruky jeho proudí mír a chlad,

jak zoufalství se trhá těžká clona

v té utýrané, bídné její lebce.

Pak slyšela, jak tajemný hlas šepce,

a kol se zdálo rozjasňovat šero:

– V svém utrpení neztrať víru, dcero,

zlý osud ženy od věků byl taký!

Nás otec, který vládne nad oblaky,

v své dlani drže světy jako ptáky,

chce učit, sílu čerpat z utrpení.

Jen z klínu noci vstává zory jas!

Jen trpělivost! Doufej v tento svit,

co, dcero, je, to musí, věř, tak být! –

A jí se zdálo, do kola v svit denní

že pološer se letní noci mění

jak při hudbě... to dozněl jeho hlas.