XXI. CLAUDIA PROCULA. (VIII.)

Dni míjely a tiše Procula

svůj další osud nesla s odříkáním,

na lání chotě brvou nehnula,

jej nenudila výtkami neb lkáním,

lhostejnost splácela vždy smilováním.

Klid velký z oné noci v Gethsemanu

jí v duši pad’ a sladkou tam vlil manu.

Střed jiný našel si teď život její,

kol něhož dnové v lehkém tanci spějí,

v němž ona pevna s mučeníků klidem

vždy tichá k choti byla, vlídná k lidem.

Víc neptala se, v jaké orgii

své dlouhé noci vladař propíjí,

vděk jaké zas ho poutá krasavice.

Tak žila klidná, neždála nic více,

vše měla ve vzpomínce noci oné

tak sladké, vlídné, dobrotivé, vonné.