XXI. CLAUDIA PROCULA. (X.)
V tom z lajícího a řvoucího davu
on pozvedl k ní mírnou, svatou hlavu,
již ozařoval jakýs divný svit,
a zašept’: Dcero, věř, tak musí být!
V tom z lajícího a řvoucího davu
on pozvedl k ní mírnou, svatou hlavu,
již ozařoval jakýs divný svit,
a zašept’: Dcero, věř, tak musí být!