XXI. CLAUDIA PROCULA. (XI.)

A v skutečnosti, co zde dlela v snění,

Syn člověka skráň v dlaně složenou

tam v Gethsemanu klečel na kamení,

noc jeho vzlyků byla ozvěnou.

Co teprv přijde, v žalné předtuše

jí zázrakem se sneslo do duše.

To viděla pak, ano horší mnohem

vše utrpení za ním prožila,

než k patě kříže hlavu složila,

kde skonal všemi opuštěn i Bohem.

Však jedno zřela, co nezřeli jiní,

když slunce zhaslo a se třásla zem,

kdos v bolu tom přec skráň mu měkce stíní,

rty sprahlé vlaží sladkým úkojem:

těch soucit a těch svatá láska vřelá,

jimž jako jí on podal spásy štít,

ta síla, která z měkkých slov těch zněla

v sen její: Dcero, věř, tak musí být!

I cítila, že Kristus na svém kříži

přec nebyl sám, jak na pohled se zdálo,

snů, přání, tužeb kolem něho vlálo,

jak v měkký mrak on do nich hlavu hříží

a jistě se mu spočívá v něm sladce,

jak druhdy v klín když skláněl hlavu matce.