XXI. CLAUDIA PROCULA. (XII.)

Je chvíle velké, čisté lásky věčná,

svým dobrodiním život i v smrt dýchá.

Tož oddaná a trpělivá, tichá

dál žila Procula až k smrti vděčná

za chvíli štěstí, jež tam v Gethsemanu

jí v rány srdce sladkou lilo manu.