XXI. (Co mně zbylo?)

Ó kroky mé, k těm Její dveřím

dál zněte aspoň ozvěnou!

Vždyť dnes juž tomu přece věřím,

že na vždy je mi ztracenou.

A s hlavou, jak to bývá tady,

v mé ruce padá mráz i pal –

jsem ještě hoch tak snivý, mladý,

a přece jsem juž miloval.

Ó miloval! Zda cítíváte

ten výsměch lstivě ukrytý,

to vzpomínání, sněhem sváté,

za nejsladší kdys pocity?

A já v to mladé milování

své srdce celé vdech’ tak rád –

čím lásky dal jsem víc, má paní,

jsem za to chudší tisíckrát.

A co mně zbylo? Na památku

pár lístků Vašich, žár i led,

s tím „ctěný pane!“ v prvním řádku

a s „miláčku můj!“ naposled.

Ó věřte: kdys v ta jejich slova

svůj zrak jsem vtisk’ i srdce pal.

Dnes zas je budu čísti znova:

snad vrátí mi, co v ně jsem dal!...