XXI. Do vlasů lilji si zatkni

Do vlasů lilji si zatkni

a rozhal svá ňadra bílá.

Slyš! V daleku utichly lesy

a luna se za mraky skryla.

Ptáš se, kdy dojdeme cíle.

(Tato noc bude as dlouhá!)

Má duše rána se bojí,

má duše Slunci se rouhá.

Tam za tou zelenou plání

a daleko za skalisky,

v květnatém jezerním břehu

uvidíš hrob můj nízký.

Liliji do něho vsadíš

(víš, tu z Tvých kadeří zlatých),

usedneš, zapěješ píseň

vyhnanců ztracených, klatých.

Já budu tiše – tiše spát –

Zaplašíš v noc tu běsů kvil –

Slibuješ, milá? Řekni mi.

Šel jsem pro Tebe tisíc mil!