XXI. Jak růže jarní sladký kalich sklání

Jak růže jarní sladký kalich sklání

Ve prvním lesku vzkvětu nachového,

V proud stříbrný potůčka bublavého

Svůj noříc obraz v cudném usmívání:

Tak její duše v nevinnostném hrání

Se hostí v rozchvěnou hloub srdce mého,

Tam budíc na sta tužeb druhu všeho,

Jež spějí k ní v milostném nedočkání!

Tak nesčíslné slasti jímají mě

Že žiju v ní – což kdyby duše její

I zvůle s mojí splynula juž zcela?

Však nepříznivá kouzla třímají mě;

Já darmo skoje touhám žárným přeji,

Jež tím víc nítí něha vzplamenělá.