XXI. Má duše, pojď, zas půjdem o dům dále,

Má duše, pojď, zas půjdem o dům dále,

zde nedopřejí víc nám noclehu,

Tvá loďka na té ztroskotala skále,

když vánice ji hnala od břehu.

Jsi vyděšena jako děcko malé,

jež do závěje padlo, do sněhu,

a matku volá, ve svém dětském žale

hnout netroufá si, dát se do běhu.

Leč neslyší je nikdo. Marně volá...

Pláč jeho ztichl, slza spadla z řas –

Jak malé děcko usnula jsi zpola.

Dnes skutečnost se zjevila Ti holá.

Pojď, duše moje, půjdem dále zas –

na voze žití otočil čas kola.