XXI. Mládež opouštějící školu.

Svůj útlý škole věnovala věk

a v srdce cnosť a umy denně ssála,

nadšením líčka nevinná jí plála

a v zraku tonul duše její vděk.

To svatým bylo, učitel co řek’,

a škola jí, co v horách mocná skála,

svůj živný pramen v plné míře přála,

chléb duchu i klín plný lahůdek.

Teď opouští ty vlídné svaté síně

a život jímá mláď tu ve svůj proud,

jenž jednou burně, jindy dme se líně.

Ó mládeži, zda porozumíš žití,

až nebudeš se mít kde spolehnout?

Hleď, nezapomeň, kam ti škola svítí!