XXI. Mně zdá se, že jsem jarem byl:

Mně zdá se, že jsem jarem byl:

s přibledlou hošík kadeří,

a růže jsem a světlo sil,

v svět láskou dýchal mateří.

A bylo poupat, hudby v něm,

co pták, to v modro vyletí,

nebe se lesklo, mladla zem

a radost táhla v zápětí.

I myslím: „Jaká krása to;

oseju srdce prohlubeň –

když bude k činům rozhřáto,

jaká to ducha bude žeň!

To bude nad vše líbezné,

co jen kdy vidět na světě:

duch v slávě krásy vítězné

a srdce v plném rozkvětě!“

A chodím, kde jen člověk bděl:

„Jaro ti v srdce přináším!“

Však málokdo z nich srdce měl,

a kdo měl – byl radš chladnějším.