XXI. Naše píseň.

Je smutná píseň, která pouze káže;

líp kdyby mohla hráti pochod k skutku,

ne v krvavou a násilnickou půtku,

kde zvedají se s mečem v ruce paže,

leč v zápas ducha, který k sobě váže,

a k radosti, co dřív rozbité v smutku,

a k naději, jež v prvním k činu útku

jen po zdaru a rozkvětu se táže.

Pak v ruce palmy, vavřín ve své kštici,

by mohla zářná chodit ulicemi,

a zpívat Hosana své vítězící!

Teď pouze zrak svůj plaše kloníc k zemi

nad rozbitou se choulí popelnicí,

skřek marný k Bohu šle, jenž v mraku němý.