XXI. Noční procházka.

Noc byla podzimní. Na nebi bezoblačném

tkvěl měsíc v světle sinavém,

sbor štíhlých topolů stál v řadu tichém, mračném

v mlhy halen hávu blýskavém,

a břízy u tůně se snětmi prořídlými,

jež smutně k zemi splývaly,

jak chmurné jeptišky s hlavami zakrytými

tam modlitby své šeptaly,

v dál pak se táhla pláň, již kryla tráva malá

a jinovatka šperkem svým

a v mlze průzračné a v modrém světle zdála

se stkvíti rouchem stříbrným.

Tím krajem umrlým jsem bloudil beze cíle

a maně vzpomínal:

Jak často kráčeli zde v podvečerní chvíle

dva milující v dál,

jak často zírali v tůň, k sobě nakloněni

na obraz veselý,

co přísah, polibků a vřelých zanícení

ty břízy slyšely –

a přece mlčí vše, tůň, topoly i dálka,

a nebe, noc i zem,

jen chvění smutných bříz, když listí chvilkou zalká

zní jako requiem...