XXI. Rád bych se, oblaky, otázal,

Rád bych se, oblaky, otázal,

znáte-li rodinné svazky,

ženíte-li se a vdáváte

ze zvyku jenom či z lásky.

Ach láska! zda-li pak posavad

není vám báchorkou planou,

zda pro ni ještě z vás někomu

slzičky po tváři kanou?

U nás už dávno dozněla,

v knihách jen o ní se píše,

ve srdcích po ní ni památky –

u vás snad najdem ji spíše?

Snad u vás novou říš zakládá,

divy a zázraky tvoří

a květ svůj plamenný zjevuje

v ranní a večerní zoři?

Snad u vás rozkvétá lásky máj,

jenž u nás kvete jen v básni –

ó! proto tolik vždy býváte

rumění, zlatí a krásní?!

S rozpjatou proto náručí

nad světem létáte vezdy

a líbáte zemi, nebesa,

slunce a měsíc a hvězdy!

A pro lásku se i bijete,

v ňadra si vrážíte blesky,

slz hořkých cedíte potoky –

mé oblaky, tak je to hezky!

Ach u nás je všecko juž naopak,

zde bouchá z láhví jen zátka

a místo slz teče révy mok

a břečka chmelová sladká.

A z lásky smějí se mládenci,

mladé i odkvetlé krásky,

a vdá-li se kdo a ožení,

jen ze zvyku, málo kdy z lásky!