XXI. RELIKVIE

Já dostal ruskou patrontašku.

Prostičkým, skoro dětským písmem,

je na ní jmeno: Kolaš Sergěj.

A je-li písmo znakem duše,

pak tato byla prostá, jasná,

žert muzický, smích ráda měla

a slovem jadrným, jež sklouzlo

s těch retů s prvým chmýřím mužským,

soud dávala o věcech světa.

A modré oči měl ten Sergěj,

já vidím je, jak spokojeně

se dívaly, když těžká ruka

na patrontašce vyráběla

ty potácivé znaky písmen,

jak zřely z nakloněné hlavy

zkoumavě s prava, leva potom

a usmály se samolibě.

Magacín jeden patrontašky

byl vystřílen už – z druhého pak

dvě řady chybí. Sergěj mužík

šel, kam mu Jeho Blahorodí

svou šavlí bylo ukázalo,

a střílel, jak mu poručeno,

a stál – až padl. Cizí země

přijala mladé tělo jeho.

A v některé té gubernii

v daleké Rusi, v tiché vísce

čekají stále. Taková věc

je tahle ruská patrontaška.