XXI. RŮŽE CTNOSTI.

Laetare nedělní je den,

lid zvědavosti pln

se v těsných množí ulicích

jak v moři příboj vln.

Bylť před svým domem papež Jan

na lesklou brunu sed’,

a kněží sbor jej průvodem

v chrám světce Jana ved’.

V šat obléká jej kardinál

i biskup, kloně vaz,

a papež žehná nejdřív šat,

pak kardinála zas.

Hle, nad císaře papež Jan

ve slavný církve den

je kněžských šatů nádherou

a pýchou vyzdoben.

Skvost tiáry, jíž hlavu kryl,

kol čarnou vrhá zář,

a s berlou v ruce po stupních

Jan kráčí před oltář.

Zvon duní, zvučí hlahol trub,

a víří kotlů hřmot,

když světí Kristův náměstek

dnes zlatou růže ctnost. –

Chléb živý Krista v ruce vzal,

pak kalich vzhůru vznes’

a v posled s růží kouzelnou

je vzpínal do nebes.

Jeť růže tělem Kristovým,

a vonná uvnitř tresť,

to jeho ducha líbeznost,

znak jeho božství jest. –

Aj, komu darem podá as

Jan vzácný klenot ten?...

Jen tomu, z knížat světových

kdo nejvíc šlecheten.

Hle! V křeslo papežovi blíž

sed’ král jak stěna bled

a tupě před se upíral

svůj lstivý kočky hled.

Zda strádá žitím kostnickým?

či neduh v hruď mu pad’?

či Husův vzdech a Čechů žal

má na svědomí snad?

Kdož ví!... Hle, vyzdobený Jan

se stupňů kráčí níž,

má v pravé ruce růže skvost

a v levé zlatý kříž.

I dává králi ctnosti znak...

Lid žasne: „Jaká věc?

Zda smí se pyšnit darem tím

tak podlý zženilec?

Zda není rouháním ten dar?

Zlá, zlá to samopaš!

Což ďáblů není blížencem

ten Jan i Zikmund náš?

Vždyť král ten nejvíc klamal lid

a nejkrutěji vlád’

a nejvíc žluče v srdci měl,

kdy nejvíc ústy slád’.

A nejvíce nás zubožil

i hnětl, ďáblem štván;

vždyť zradil Boha v nebesích

a ctí jen Vatikán!“ –

Leč zlaté růže žádostiv

byl dávno Zikmund král;

tož klek’ a štolu políbil

i řasný pluviál.

Co míti žádal, dosáh’ dnes;

chtěl čest, ne zlatý květ,

a proto slavným obřadem

dá růži církvi zpět.

Tak pokoří se lidu vděk

a ctností skvost má přec,

což na tom, o třikrát-li víc

leb skloní zlotřilec.

A sklonil, bil se v prázdnou hruď

a tváří k zemi kles’,

když papež svátost velebnou

nad hlavy lidu vznes’.

Pak zkroušen kráčel z chrámu ven,

jak vzácný obřad chtěl;

sám papež, první světa kněz,

jej v slávě uváděl.

A dítky z květných košíčkův

a z květných ruček svých

jim v cestu metly s úsměvem

déšť poupat růžových. –

Tak kráčí městem Zikmund král,

by všem to přišlo v jev; –

i rozléhá se zvonů hlas

a hlahol trub i zpěv.

Kouř vonný dusí vpřed i vzad

svěc vonných matnou zář,

a věrolomný ješitník

jde chrámu před oltář.

A Matky Boží u nohou –

jak citem rozechvěn –

květ ctností klade s povzdechem:

„Ó přijmi klenot ten!“

A modlí se a bije v hrud’ –

lhář lestný skrz a skrz –

však běda! svaté Panny zrak

mu střely vrhá v prs.

Pryč odvrací a halí v šat

svou Matka Páně tvář

a s trůnu svého obláčkem

se snáší na oltář.

„Rci, čím jsem vinna před tebou –“

dí něhyplný ret –

„že dar, jejž lotr lotru dal,

mně spěcháš udílet?

Jsem rovna ti? Ty’s císař – král,

já dívka Páně jsem,

co lotru papež uchystal,

chceš mně dát údělem?

Jeť vrahem čistoty tvůj zrak,

a smilstvem plane ret,

mně pohaněním největším

tvůj rukotržný tret!

On pohaněním toho jest,

jenž pod srdcem mi zkvet,

by v nebes ráje smrtí svou

vznes’ oklamaný svět.

Jdi, stánku mého nehanob,

buď jiných síní host;

to zlato dvorným paním dej,

mně živé růže dost!

Z těch ruček dítka nevinných

ji sobě vezmu, viz,

toť andělé jsou před Bohem –

pryč, hrozný, ďábel tys!“

A k děvčátku se uklání,

jež červánkovou tvář

půl z nevinnosti, z žasu půl

výš zvedlo na oltář.

I hladí dítko lidu v žas

a líbá v rtíků žár,

leč skvoucím nožky sandálem

zpět králův metá dar.

A hrozíc odvrací svůj zrak. –

Král hlavu ukryl v šat;

bylť do čela mu odvrhem

skvost zlaté růže pad’.

Jak kdyby žhavý kámen byl,

křik Zikmund mrtev v pol,

a Matka Boží vznáší se

zpět zlatý na prestol.

Lid žene krále z chrámu ven:

„Hle, rouhač – rouhač jest!...“

I sténá, tiskne čelo král

jat hrůzou na pelest.

A probudil se: – „Kde to jsem?“

a ruku k hlavě vztáh’:

„Ó lékaři, mé čelo viz,

jak by je oheň zprah’!“

„Toť od pelesti skvrna jen,“

dí lékař; Zikmund ztich’

a zemdlen usnul. – V mozku zas

sen ďáblí hlavu zdvih’. –