XXI Tuším již, co nechceš říci.

Tuším již, co nechceš říci.

Odstín hlasu, pohybů tvých

včera mi to prozradil.

Mlčelivá, přece mluvíš.

Hrdá, osudu se koříš.

Klidná – nejsi klidna již!

Vím už: nevysměješ se mi.

Vím už: políček mi nedáš.

Bouře v nitru tvém se strhla.

Chvěji se.

S lehkým srdcem, s lehkou myslí

mohlas pohráti si se mnou.

Mohlas přijmouti mě z nudy

za tenora hrdinského.

Mohlas čísly studenými

vteřiny mi odměřovat.

Čistší jsi.

Loukou kráčím. Tolik kvítí!

Náhle jedno nade všecky!

Vím již, co mě k tobě táhne.

Odpusť mi, že do kostela

vešel jsem já nehodný.

Plesnivý sup ze strmých skal

v mnoha klecích krotl jsem již.

Ale na nic nezapomněl,

co se děje na výšinách,

co se děje v propastech.

Jako kněžka Aštarothy

po chrámových stupních stoupáš.

Jako svatá mučednice

sestupuješ do arény.

Chvěji se.

Hrdá jsi jak štíhlá palma

nad arabskou studní jasnou.

Tichá jsi jak velbloudice

hroužící se v dlouhé písky.

Sladká jsi jak modré jitro

nad saharskou oázou.

Ale dovedeš být také,

hrdá, tichá, sladká ženo,

s hlavou v bouři dovedeš být

statečnou?!