XXI. V života vedru.

V života vedru rád se zastavuji,

svým stálým bojem k smrti zemdlený,

u této studny; ach, jak osvěžují

mystické její svaté prameny.

Horečné rty k ní tisknu vášnivěji

než v lásky smyslné všech polibcích,

ó, takou láskou, vím, se nerozchvějí

milenci v prvních žárech nejčistších.

Jak poutník u ní sladce odpočinu,

o kraje purpurné skráň opru rád,

jak o hruď matky v jejím sladkém klínu,

kde mohou naděje mé rozkvétat.

Cíl daleký zde mé je touze bližší,

svůj večer vidí v rudých růžích kvést,

jak svátku v svatvečer zpěv zvonů slyší,

jež vyzvánějí z mystických Tvých Měst.