XXI. Vrať se ke mně zpátky, ztiš mne v smutku mém,

Vrať se ke mně zpátky, ztiš mne v smutku mém,

prahnu – duše moje zmírá krutou žízní,

zkoj mou touhu, nechť pak třeba večerem

v závěrečné větě tato píseň vyzní!

Jsem jak pole toto – leží úhorem,

jeho jeseň zlatou neskvěla se sklizní,

neosetá je a pustá moje zem,

zachvívám se celá úzkostí a trýzní.

Vrať se ke mně zpátky – dlouhý je mi čas!

Přižehni mne k sobě, zlíbej moje ústa,

ruce moje pohlaď, šíji mou a vlas!

Nechať vzpučí v záři, v drahém oku Tvém

každý něžný kvítek, nechť jak v slunci vzrůstá,

rozkvete v mém srdci pod Tvým pohledem!