XXI. Vrtkavost Židů na poušti.

Táhli na poušť, která Sur se zove,

tam se lid již zase povadil:

až jim Mojžíš znamení dal nové.

dřevem hořkou vodu osladil.

Po třech dnech se brali skrze Elim,

rozkošné a krásné údolí;

pak se uviděli s množstvím celým

v poušti Sinu s mnohou nevolí.

Blahou volnost měl již lid ten tupý,

zřel i milost Boží zjevenou;

nemusiliť jako hovad tlupy,

hynout těžkou prací nucenou;

Mohli slýchat svatou vůli Boží

ze rtů kněží, vůdců snaživých,

aby znali, jak se radost množí

duchů po ctných slastech baživých.

Ve svém právu stáli jako tvory

nejvyšší, jichž nosí tato zem;

přece ještě vůdcům kladli vzdory,

že je z rabství vedli na poušť sem:

„Ó kéž bychom raděj umírali

tam, kde mladost byla prožita,

kde jsme hrnce chlebem vytírali,

masa měvše veždy do syta.“

„Proč jste vytáhli nás do té poušti?

Nemohli jste tam nás ponechat?

Déle tuto žíti nedopouští

nám již značný, smrtonosný hlad!“

Bohorodý duch v nich dlouhým věkem,

tmou a robotou byl spustošen;

jenom tělo žilo, o něž vztekem

zvířecím vždy dbali celý den.

Taký člověk podle Boha stvořen,

Tvůrci splácí hrubým nevděkem;

má-li život v žaludku svůj kořen,

není hoden slouti člověkem.

Ušpiněné zvíře spokojí se,

má-li stále plné koryto;

o jinou věc nedbá, nebojí se,

hloupě ležíc v blátě zaryto.

Nedbá-li kdo rozum osvěcovat,

a vždy šlechtit srdce citlivé,

kdo se nechce Bohu obětovat,

žije jako zvíře jizlivé.

Židé ovšem byli méně vinní,

Egypťan jim nepřál oddechu;

Židů horší jsou však mnozí jiní,

nemají-li v Bohu útěchu.

Proto jim byl Pán Bůh shovívavý

na počátku po zlé porobě;

nesnadný je rychlý pokrok pravý

z tělesnosti k Božské podobě.

Čekaje, že svléknou časem hanu,

a že budou duchem prospívat,

zázračnou jim denně dával mannu,

křepelky též jal se rozsívat.

Poučít je chtěl, že On je žídlo,

z něhož lidský život vyplývá;

tomu že dá stravu, šat i bydlo,

kdo vždy v Jeho vůli chodívá.

Smyslnost v nich byla utužena

starými již tuze kořeny:

tudíž vděčnost zase porušena,

že jim vody nejsou spořeny.

V Raffidim zas musil Mojžíš divem

skálu Horeb holí rozdvojit,

a tak reptavý lid v hněvu mstivém

hojnou vodou rychle napojit.

V Raffidim též prvně bojem perným

Amalecha pobil Josue,

by lid zvykal býti sobě věrným,

i když k boji právo vzbuzuje.

Po tom boji radou Jethra testě*)

vybral vážné soudce z národu,

k důkladnému řádu dráhu klestě

meze kladl zlému podvodu.

Jethro moudrý sám dal tu mu radu:

„Bohabojný musí soudce být,

nesmí lakomostí míti vadu,

pravdu musí nade všecko ctít!“

„V menších věcech podle stupňů sudím

pravomocnost všechnu v ruce dáš;

v hádkách velkých, bohatým i chudým,

právný soud jen sobě ponecháš.“

Posvěcení krásné řádu tomu

zápalnou dal Mojžíš obětí,

po níž Jethro navrátil se domů,

hlásal všude chválu o zeti.