XXI. VZPOMÍNKA

Je v parku lávka, kterou za dne

dvě lípy stíní šumíce,

a v noci letní, jasné, chladné

tam padá světlo měsíce.

V těch nocích, které rádi mají

dva milující, koček tlum

a mudrc, který snívá v taji,

i básník, plný velkých dum,

v těch nocích přišla moje milá,

jí devatenáct bylo let,

má Rusalka, má dobrá víla,

zhalena v řasný bílý pled.

Ty modré noci! Pozazpíval

pták, jenž se ze sna probudil,

proud světla sněťmi k zemi splýval

a bílé plochy travou lil.

Mha modravá se vzduchem chvěla

až vzhůru v lehká nebesa,

v nich kreslila se stromů čela

jak bájného kus pralesa!

Ó noci modré intimnosti,

tak nad rájem jste zářily,

když ve své lásky nevinosti

tam Adam s Evou chodili!...

Co vše by mohla vyprávěti

ta lávka, staré stromy ty!

Přísahy stoupaly v ty sněti

a do hvězd byly vyryty!

A těchto hvězd zas obraz vnikal

do modrých očí bezděky –

a ret můj jej tam uzamykal

a vězniti chtěl na věky!...

Ta lávka lidí moudřejší je

a vzpomínkám slov nehledá – –

teď šedý mech ji celou kryje,

a nikdo víc tam nesedá.

Park pust je, smuten. V noci třpytí

se němé hvězdy v běhu svém,

a měsíc nad ním nyní svítí

jak smutná lampa nad hrobem.

Má Rusalka, má dobrá víla,

v těch nocích v městě vzdáleném

dvě malá lůžka odestýlá,

kam klade v citu blaženém

dvě poupátka a k stolu hledí,

kde v zelenavém zášeří

muž její obstarožný sedí

a s klidem otce večeří...