XXI. Zas klidně, tiše sedáváme spolu

Zas klidně, tiše sedáváme spolu

v mé prosté, a přec útulné tak dílně;

já pracuji teď horečně a pilně,

leč ona rovna schýlenému stvolu.

Zrak smutný má a jako bez plápolu –

Ó, trpí, trpí, v nitru pláče kvilně!

Já v hradbě své zrak přitisknu-li k střílně,

zřím, jak svou hlavu kloní v tichém bolu.

Tu jímá mne cos jako láska otce,

k ni poklekám, ji tiším, vzhůru zvedám,

toužíme oba klidné po zátoce!

Jen přátelství teď zbývá ještě k spáse!

A jak se skláním s něhou k jejím bědám,

nás obou bol jak mlha rozplývá se.