XXI. Zděnko a děva jeho.

Za horami vysokými tamto v dáli

Míval Zděnko nebe na světě:

Vidíval tam děvy – ty se na něj smály,

Vidíval tam chlapce, a ti si s nim hráli.

Chlapci rostli, prchli, víc se nevrátili,

Děvy dostaly se za muže;

A než sněhy pětkrát tam ty hory kryly,

Všickni chlapci se i děvy roztratily.

Ze všech děv jen jediná tam pozůstala,

Druhé všecky osud rozplašil:

A když té se tázal, zdaž by si ho vzala,

„Ano, ano!“ řekla, a při tom se smála.